Příroda se probouzí a my chceme být u toho. Při prvních jarních výpravách musíme našlapovat potichu a opatrně. Všechno je totiž ještě rozespalé a citlivé. Jako čerstvě vylíhnutá mláďata, jako právě vyklíčená semínka. Jako ptáci unavení letem přes moře, jako zkřehlý, probouzející se hmyz. Zjara pozorujeme zvířata a nasloucháme jim. Protože jsou plachá, možná je neuvidíme na vlastní oči, určitě ale najdeme jejich stopy. Tím nemyslíme jen šlápoty v bahně nebo tajícím sněhu, ale také to, co po sobě v krajině zanechala: Na dosud obnažených stromech jsou k vidění stará (i nová) hnízda, v lese narazíme na požerky – ohryzky šišek a skořápky ořechů, které tu zbyly po veverčí hostině. Na kraji pole v trávě se válejí drobné kulaté bobky, které tu po sobě na památku nechal zajíc. Výskyt zvířat v přírodě se dá sledovat právě prostřednictvím těchto vzkazů, kterým se odborně říká pobytové stopy. Stejně to dělají například biologové při sčítání šelem. Řada zvířat vylézá ze svých úkrytů až v noci, proto je tak těžké je zahlédnout během dne. Možná se nám ale podaří je zaslechnout. Dokonce si jejich zvukové projevy můžeme i nahrát na diktafon, tablet nebo mobilní telefon, a pak můžeme bádat, kdo to tady ťuká, píská nebo vrní. Během terénního průzkumu zjišťujeme, že z tajícího sněhu vykukují hlavičky prvních rostlin. Zkoušíme je poznávat a učíme se, které z nich jsou jedlé a na které si dát raději pozor. Pátráme v atlasech, k čemu se dají využít, vyrábíme kvetoucí čaje a saláty, nebo bylinky sušíme, aby nás mohly léčit v zimě.
